Všechno, co má

Malý Lukáš, který kulhal, a Tomáš se dostali do ústavu pro opuštěné děti a jen několik málo měsíců po svém narození. Vychovatelky se k nim chovaly moc hezky; méně hezky se k nim chovaly děti ze školy, kterou navštěvovali.

 Byly zlé zvláště na bálivého Lukáše, ale Tomáš je měl ukáznit, protože to bylo velmi urostlé a inteligentní dítě. Byl nejstatečnější z celé školy a nejhbitější na celém školním dvoře. Prévě Tomáš Lukášovi pomáhal a zůstával vždycky blízko něho. Utěšoval ho, když měl strach, při procházkách na něj čekal, hrál si s ním, a protože necítil žádný smutek nad jeho postižením, vyprávěl mu veselé příběhy. Vždycky ho tak rozesmál.

Do ústavu často přicházely manželské pár, které se sdznamovaly s dětmi a braly si je často mimo ústav s tím, že si je mohly případně adoptovat.

O Lukáše se nikdo nezajímal a tomáš si pokaždé vymyslil nějakou výmluvu, nebo začal zlobit, aby nikam nešel. V případě doktora Turka a jeho manželky Anny to udělal dvakrát.

 Jednou v neděli si doktor Turek necham tomáše zavolat a zadíval se mu do očí: "Jsi opravdu čiperný kluk! Líbilo by se ti žít společně s námi? Nějakou dobu bys byl v naší péč, ale pak bychom tě chtěli adoptovat. Vzít si tě za vlastního. Co na to říkáš?"

Tomáš ztratil řeč. Mít maminku a tatínka jako ostatní! "Ach, ach a-a-ano, ano!" zamumlal. Alenajednou se všechna radost z jeho očí vytratila. Kdyby Tomáš odešel, kdo by se postaral o malého Lukáše, který kulhá?

"Já... moc vám děkuji," řekl. "Ale nemůžu odejít!" A dřívenež si mohl doktor všimnoutjeho slz, odběhl.

Zakrátko ho doktor společně s vychovatelkou  vyhledal znovu. Tomáš právě pomáhal Lukášovi obouvat speciální botu. "To kvůli němu nechceš odejít k nám, synku?"

"No, já... já jsem všechno, co má,"  odpověděl chlapec.

Bruno Ferrero, Pohlazení pro duši