Křížová cesta s příběhy Bruna Ferrera

Úvodní modlitba:

Pane Ježíši, otevři naše srdce, abychom pochopili, že ses obětoval na kříži za nás a skrze svou smrt jsi nás vykoupil. Dej nám odvahu, abychom litovali svých hříchů a následovali Tě na cestě lásky.

 

1. Zastavení:  Pán Ježíš je vydán na smrt

Klaníme se Ti, Pane Ježíši Kriste, a děkujeme Ti …

 

Byl teplý letní den, když se před slavným vědcem objevil jeho vnouček. Ruce měl schované za zády a skrýval v nich ptáčka, kterého chytil v zahradě ve velké ptačí kleci.

Z očí chlapce jen vyzařovala zlomyslná dychtivost, když se dědečka ptal: „Je kanárek, kterého držím v rukou, mrtvý, nebo živý?“

„Mrtvý,“ odpověděl moudře dědeček.

Chlapec rozevřel dlaně a se smíchem pustil ptáčka, který okamžitě uletěl.

„Zmýlil ses,“ posmíval se kluk.

Kdyby byl dědeček řekl „živý“, chlapec by sevřel ruku a ptáčka by udusil.

Dědeček se podíval na svého vnuka a dodal: „Jak vidíš, odpověď byla ve Tvých rukou!“

 

Smrt a věčný život jsou v našich rukou. I ta nejmenší a nejjednodušší rozhodnutí, která dnes uděláme, určí náš věčný osud. Pane, buď s námi při rozhodnutích, která děláme, ať za naše chyby neplatí jiní, ale my sami.

Smiluj se nad námi, Ježíši …

 

2. Zastavení:  Pán Ježíš na sebe bere kříž

Klaníme se Ti, Pane Ježíši Kriste, a děkujeme Ti …

 

Jeden chlapec cosi ukradl. Ta událost vyšla najevo a chlapec se bál, co na to řekne jeho otec, poctivý a všemi vážený muž.

Toho večera by se atmosféra u stolu dala krájet. Po večeři otec se synem osaměli.

Chlapec měl strach a čekal, co se bude dít. Otec celý večer nepromluvil.

Náhle otec vstal a zamířil ke krbu. Pevně sevřel pohrabáč, který byl rozpálený od ohně a rudě žhnul. Beze slova se vrátil ke stolu.

Chlapec ho s úděsem sledoval.

Otec došel až k synovi. Položil levou ruku před něj na stůl a na ni rozpálený pohrabáč. Neřekl jediné slovo. Syn s hrůzou sledoval otcovu spálenou ruku.

Už nikdy, až do konce života ten chlapec nic neukradl.

 

Mlčky se díváme, jak si na sebe vzal těžký kříž, který bychom měli nést sami.  Dej, ať na sebe bereme svou tíhu hříchu a jdeme za Tebou….

Smiluj se nad námi, Ježíši…

 

3. Zastavení: Pán Ježíš padá poprvé pod křížem

Klaníme se Ti, Pane Ježíši Kriste, a děkujeme Ti …

 

Jakýsi muž během výletu do hor náhle uklouzl na příkrém srázu. Narážel na kameny a otloukal se o ně. Snažil se zpomalit svůj strašlivý pád, jak to jen šlo, až se mu podařilo zachytit oběma rukama keře přímo nad okrajem hrozivé strže.

Když cítil, že mu ubývají síly, zdvihl oči k nebi a vykřikl: „Je někdo tam nahoře?“

Po chvíli hlubokého ticha odpověděl hromový hlas: „Ano.“

„Co mám dělat?“

„Pomodli se a skoč,“ odpověděl hlas.

Muž se na chvilku odmlčel.

A pak znovu vykřikl: „Je tam nahoře někdo jiný?“

 

Pane, jak často si nenecháme od Tebe pomoci v našich pádech a padáme do neznáma. Zbav nás strachu před neúspěchy, nauč nás pokorně přijímat své slabosti v důvěře, že ty jsi s námi.

Smiluj se nad námi, Ježíši …

 

4. Zastavení: Pán Ježíš potkává svou matku

Klaníme se Ti, Pane Ježíši Kriste, a děkujeme Ti …

 

Malý Lukáš, který kulhal, a Tomáš se dostali do ústavu pro opuštěné děti a jen několik málo měsíců po svém narození. Vychovatelky se k nim chovaly moc hezky; méně hezky se k nim chovaly děti ze školy, kterou navštěvovali.

Byly zlé zvláště na bázlivého Lukáše, ale Tomáš je měl ukáznit, protože to bylo velmi urostlé a inteligentní dítě. Byl nejstatečnější z celé školy a nejhbitější na celém školním dvoře. Právě Tomáš Lukášovi pomáhal a zůstával vždycky blízko něho. Utěšoval ho, když měl strach, při procházkách na něj čekal, hrál si s ním, a protože necítil žádný smutek nad jeho postižením, vyprávěl mu veselé příběhy. Vždycky ho tak rozesmál.

Do ústavu často přicházely manželské pár, které se seznamovaly s dětmi a braly si je často mimo ústav s tím, že si je mohly případně adoptovat.

O Lukáše se nikdo nezajímal a Tomáš si pokaždé vymyslil nějakou výmluvu, nebo začal zlobit, aby nikam nešel. V případě doktora Turka a jeho manželky Anny to udělal dvakrát.

Jednou v neděli si doktor Turek nechal Tomáše zavolat a zadíval se mu do očí: "Jsi opravdu čiperný kluk! Líbilo by se ti žít společně s námi? Nějakou dobu bys byl v naší péči, ale pak bychom tě chtěli adoptovat. Vzít si tě za vlastního. Co na to říkáš?"

Tomáš ztratil řeč. Mít maminku a tatínka jako ostatní! "Ach, ach a-a-ano, ano!" zamumlal. Ale najednou se všechna radost z jeho očí vytratila. Kdyby Tomáš odešel, kdo by se postaral o malého Lukáše, který kulhá?

"Já… moc vám děkuji," řekl. "Ale nemůžu odejít!" A dříve než si mohl doktor všimnout jeho slz, odběhl.

Zakrátko ho doktor společně s vychovatelkou  vyhledal znovu. Tomáš právě pomáhal Lukášovi obouvat speciální botu. "To kvůli němu nechceš odejít k nám, synku?"

"No, já… já jsem všechno, co má,"  odpověděl chlapec.

 

Tys byl všechno, co ona měla. Do poslední chvíle byla s Tebou, trpěla… Pane, dej, abychom i my nezapomínali na Ty, pro které jsme všechno… Ať si to nepřestáváme uvědomovat…

Smiluj se nad námi, Ježíši …

 

5. Zastavení: Šimon pomáhá Pánu Ježíši nést kříž

Klaníme se Ti, Pane Ježíši Kriste, a děkujeme Ti …

 

Jedna žena, která byla velmi chudá, našla vejce. Celá rozradostněná zavolala svého muže a děti a rozvíjela svou fantazii: „Všechny naše starosti jsou pryč. Koukněte, našla jsem vajíčko. My ho nesníme, ale dáme ho k sousedově kvočně, která sedí na vejcích. Brzy se nám vylíhne kuřátko, z kterého se stane slepice. My samozřejmě slepici nesníme a ona nám snese spoustu vajíček. A z těch vajíček budou další slepice, které nám budou snášet plno dalších vajec. Tak budeme mít hodně slepic i hodně vajec. Ale my nesníme ani slepice, ani vajíčka, my je prodáme a koupíme si telátko. Z telátka si vypěstujeme kravičku. Kravička nám dá další telátka, a tak budeme mít krásné stádo dobytka. Toto stádo prodáme a koupíme si pole, pak ho prodáme a koupíme…, koupíme a prodáme…“

Žena byla tak zaujata svými nápady, že prudce mávala rukama. Vajíčko jí vypadlo z ruky a rozbilo se o zem.

 

Často si děláme tolik předsevzetí jako takto žena: „Udělám… Řeknu… Pomohu…“ Ale jak míjejí dny a roky neuděláme nic. Avšak Šimon Ti pomohl. Dej, abychom i my brali na sebe utrpení svých bližních, pomáhali jim v jejich těžkostech bez reptání a bez očekávání díků.

Smiluj se nad námi, Ježíši…

 

6. Zastavení: Veronika podává Pánu Ježíši roušku

Klaníme se Ti, Pane Ježíši Kriste, a děkujeme Ti …

V mateřské školce jeden chlapec stále nosil dva kapesníky. Učitelka se ho ptala proč. Chlapec jí odpověděl:

„Jeden mám na utírání nosu. Druhý mám na to, abych s ním utíral oči těm, kteří pláčou.“

 

Pane, prosíme Tě, abychom nebyli hluší k bolesti a trápení druhých, abychom Tě rozpoznali na tvářích trpících. Dej nám sílu Veroniky vystoupit z davu a nabídnout aspoň tu nejmenší pomoc…

Smiluj se nad námi, Ježíši…

 

7. Zastavení: Pán Ježíš padá podruhé

Klaníme se Ti, Pane Ježíši Kriste, a děkujeme Ti …

 

Jeden mladý mnich byl na několik měsíců pozván do kláštera ve Flandrech. Měl tkát spolu s dalšími mnichy gobelín, na kterém velmi záleželo. Po nějakém čase se uprostřed práce zvedl a dal nahlas průchod svým rozhořčeným myšlenkám a stěžoval si na svůj osud.

„ A dost! Už nemohu dál! Příkazy, které mi dali, jsou nesmyslné!“ Tak si stěžoval.

„ Pracuji se zlatou nití a celou ji mám rozstříhat a vplést do nesmyslných uzlíčků. Takové plýtvání!“

Uslyšel ho starý mnich a řekl mu: „ Synku, ty jsi neviděl celé dílo. Pracuješ na jedné částečce výšivky a neznáš celek.“

Zavedl ho do prostorné dílny, kde na zdi visel celý koberec. Mladý mnich zůstal překvapeně stát.

Pracoval na výšivce překrásného obrazu „Klanění se králů“ a jeho zlatá nit tvořila část oslňující svatozáře kolem Jezulátka. To, co se předtím zdálo mrháním, bylo nádherné.

 

Pane, často se nám zdá úsilí zbytečné a bez cíle. Tvůj pád se opakoval, ale přesto si vstal a pokračoval v cestě. Dej, abychom i my sebrali všechnu sílu a nepřestali věřit v tebe a v to, co děláme.

Smiluj se nad námi, Ježíši…

 

8.  Zastavení: Pán Ježíš napomíná plačící ženy

Klaníme se Ti, Pane Ježíši Kriste, a děkujeme Ti …

 

Jenda ústřice se obrátila na svou sousedku a začala se jí svěřovat: „Cítím v sobě tak ohromnou bolest. Je ve mně něco těžkého a kulatého a jsem tak vyčerpaná.“

Ta druhá jí odpověděla pyšně a s uspokojením: „Chvála na nebi a moři, já žádnou bolest nepociťuju. Jsem na tom skvěle a jak zevnitř, tak zvenku jsem zdravá.“

Právě v tu chvíli se okolo plazil rak a zaslechl, co si ty dvě ústřice povídají. Obrátil se k té, která se cítila tak zdravá zevnitř i zvenčí se slovy: „Jistě, ty se cítíš skvěle a jsi zdravá. Ale bolest, kterou tvá sousedka nosí v sobě, vytváří perlu nevšední krásy.“

 

Pane, napomínal jsi plačící ženy: „Neplačte nade mnou!  Spíše nad sebou plačte a nad svými dětmi.“ Prosíme tě, za všechny děti, ať jsou vychovány ve víře v tebe.

Smiluj se nad námi, Ježíši…

 

9. Zastavení: Pán Ježíš padá potřetí

Klaníme se Ti, Pane Ježíši Kriste, a děkujeme Ti …

 

Jednoho jasného a větrného březnového rána nechalo dítě, kterému pomáhal dědeček, vystoupat na nebe nádherného papírového draka.

Drak nesený větrem stoupal a stoupal stále výš, až z něj zbyla jen malá tečka.

Šňůrka se odmotávala a sledovala draka vzhůru, ale dědeček přivázal její konec pevně k zápěstí dítěte.

Pokojný a sebejistý drak se pohupoval ve větru vysoko v azurové modři. Dva rozpustilí upovídaní holubi, kteří ti zahálčivě poletovali, se připojili k drakovi a začali dělat poznámky o jeho barvách.

„Jsi opravdu pěkně vyparáděný, příteli,“ povídá ten první.

„Pojď, poleť s námi, dáme si vytrvalostní závod,“ povídá druhý.

„Nemohu,“ odpověděl drak.

„Proč?“

„Jsem přivázaný ke svému pánovi ta dole, na zemi.“

Oba holubi se podívali dolů.

„Nikoho nevidím,“ řekl jeden.

„Ani já ho nevidím,“ odpověděl drak, „ale jsem si jistý, že tam je, protože občas cítím, jak zatáhne za šňůru.“

 

I Ty nás taháš za pomyslné šňůry, necítíme to, ale víme, že jsi na druhém konci. Tvůj třetí a poslední pád byl nejtěžší. Už jsi byl na pokraji sil. Prosíme, aby i my, až se budeme cítit na dně, dovedli čerpat sílu z Tebe.

Smiluj se nad námi, Ježíši…

 

10. Zastavení: Pán Ježíš zbaven roucha

Klaníme se Ti, Pane Ježíši Kriste, a děkujeme Ti …

 

Jednou se potkalo na pláži Dobro se Zlem.

„Pojďme se vykoupat v moři,“ řekla si obě. A tak se obě svlékla a cachtala se v moři. Za malou chvíli se Zlo vrátilo na břeh, obléklo si šaty Dobra a vyrazilo do ulic.

Také Dobro vyšlo z vody, ale nenašlo své oblečení. Strašně se stydělo, že je nahé, a tak se obléklo do šatů Zla. A také Dobro vyrazilo do ulic.

 

Pane, obrali Tě o šaty, ale to nejdůležitější, obětovat se za nás, zůstalo v Tobě. V dnešní době dbáme na vzhled, a co se skrývá v nás, zanedbáváme a přehlížíme. Dej nám Tvoje oči, ať neposuzujeme lidi jen podle vzhledu…

Smiluj se nad námi, Ježíši…

 

11. Zastavení: Pána Ježíše přibíjejí na kříž

Klaníme se Ti, Pane Ježíši Kriste, a děkujeme Ti …

 

Jeden chlapec měl velmi vznětlivou povahu. Snadno se rozčílil, pouštěl se do potyček a sporů.

Jeho otec mu jednou dal pytlík hřebíků a požádal ho, aby pokaždé, když ho někdo nebo něco rozzlobí, zatloukl jeden hřebík do ohrady, která obklopovala jejich dvůr.

První den chlapec zatloukl 38 hřebíků.

Jak šel čas, pochopil, že je snazší ovládnout svůj hněv než zatloukat hřebíky, a o několik týdnů později, jednou večer, oznámil otci, že toho dne se na nikoho nerozhněval.

Otec mu pověděl: „To je moc pěkné. A teď každý den, kdy se na nikoho nerozzlobíš, vytáhni z ohrady jeden hřebík.“

Po krátkém čase mohl chlapec otci oznámit, že vytahal všechny hřebíky.

Otec ho pak vzal za ruku a řekl mu: „To je moc pěkné, chlapče, ale podívej, ohrada je samá díra. Dřevo už nikdy nebude takové jako dřív. Když cokoliv v záchvatu hněvu řekneš, způsobíš lidem, které máš rád, rány. Jsou podobné těmhle dírám. A i když se tisíckrát omluvíš, rány zůstanou.“

 

Lidské bytosti jsou křehké a zranitelné. Všechny nosí nápis, který říká: „Zacházet pečlivě, opatrně, křehké zboží.“ Je tak snadné jim ublížit. Tobě, Pane, jsme také ublížili. Každý svým hněvem, svou zlobou, hříchem. Tebe, Pane, jsme přitloukli na kříž.

Smiluj se nad námi, Ježíši…

 

12. Zastavení: Pán Ježíš umírá na kříži

Klaníme se Ti, Pane Ježíši Kriste, a děkujeme Ti …

 

Jeden velmi mladý mrak se vydal na svou první cestu po obloze v doprovodu stáda načechraných mráčků roztodivných tvarů.

Když míjely ohromnou saharskou poušť, ty zkušenější mraky ho povzbuzovaly: „Poběž! Přidej! Jestli se zastavíš, je s tebou konec.“

Mrak byl však zvědavý jako všichni mladí a pomaloučku klesal dolů, pryč od mračného stáda, podobně, jako by na pastvě opouštěl stádo bizonů.

„Co děláš? Pohni se!“ hučel za ním vítr.

Ale mráček viděl duny zlatého písku a to byl úchvatný pohled. Duny mu připadaly jako zlato, se kterým si pohrává vítr. Nevšímal si toho, že se sám zmenšuje.

Jedna z dun se na něj usmála: „Ahoj,“ řekla mu. Byla to duna velmi půvabná, právě stvořená větrem, který si pohrával s její zlatavou kšticí.

„Ahoj, jmenuju se Olda,“ představil se mrak.

„Já Týna,“ odpověděla duna.

„Jak si žiješ tady dole?“

„Óó… slunce a vítr. Je trochu vedro, ale dá se to vydržet. A co ty?“

„Slunce a vítr… Velké cesty po obloze.“

„Můj život je tak krátký. Jestli se vrátí vítr, asi zmizím.“

„Mrzí tě to?“

„Trochu. Zdá se mi, že nejsem k ničemu.“

„Já se taky brzo změním v déšť a spadnu. Tak to musí být.“

Duna chvíli váhala a pak řekla: „Víš, že my nazýváme déšť rájem?“

„Nevěděl jsem, že jsem tak důležitý,“ smál se mrak.

„Slyšela jsem vyprávět od starých dun, jak je déšť krásný. My se při něm pokrýváme podivuhodnými věcmi, které se nazývají tráva a květiny.“

„To je pravda. Ty jsem viděl.“

„Já je pravděpodobně neuvidím nikdy,“ postěžovala si duna a skončila rozhovor.

Mrak chvíli přemýšlel a pak řekl: „Mohl bych na tebe napršet já…“

„Ale zemřeš…“

„Zato ty rozkveteš,“ řekl mrak. Začal padat a přitom se měnil v duhově zbarvený déšť.

Příští den byla malá duna celá rozkvetlá.

 

Pane, Tys zemřel, abychom my rozkvetli. Stalo se z nás světlo světa, a je na nás, abychom ho rozšiřovali dál. Prosím, nenech nás pohltit tmou…

Smiluj se nad námi, Ježíši…

 

13. Zastavení: Tělo Pána Ježíše položili Matce na klín

Klaníme se Ti, Pane Ježíši Kriste, a děkujeme Ti …

 

Holčička se vrátila od sousedky, které právě tragicky zemřela osmiletá dceruška.

„Proč jsi tam chodila?“ ptal se jí tatínek.

„Abych potěšila její maminku.“

„A jak jsi ji těšila ty, taková malá?“

„Sedla jsem si jí na klín a plakala jsem s ní.“

 

Když někdo poblíž tebe trpí, plač s ním. Jestliže je někdo šťastný, směj se s ním. Láska se dívá a vidí, poslouchá a slyší. Milovat znamená cítit spolu se všemi živými bytostmi. Kdo miluje, objeví v sobě nekonečné prameny útěchy a účasti na trápení druhých. Jsme jako andělé s jedním křídlem – můžeme letět, jen když se držíme v objetí…

Smiluj se nad námi, Ježíši…

 

14. Zastavení: Tělo Pána Ježíše položili do hrobu

Klaníme se Ti, Pane Ježíši Kriste, a děkujeme Ti …

 

„Řekni mi, kolik váží jedna vločka sněhu?“ zeptala se sýkorka holubice.

„Míň než nic,“ odpověděla holubice.

Sýkorka tedy vyprávěla holubici svůj příběh:

„Odpočívala jsem na větvi borovice a začalo sněžit. Ne nějaká bouře, to ne, vločky se lehounce snášely na větev, pěkně pomaloučku. Protože jsem neměla co dělat, začala jsem počítat vločky, které dopadly na mou větev. Spadlo jich 3 751 952. Když pomalounku a lehoulince dopadla ta, při které jsem došla k číslu 3 751 953, která vážila míň než nic, jak jsi řekla – větev praskla…“

Sýkorka dovyprávěla a uletěla pryč.

Holubice, která od dob Noemových představuje symbol míru, se na chvíli zamyslela a pak vyslovila svou myšlenku: „Možná chybí jen jeden člověk, aby na světě zavládl mír…“

 

Pane, Tys nám dal naději na vzkříšení a život věčný… Dej nám sílu, abychom, pokud budeme chtít změnit celý svět, nejprve změnili sami sebe.

Smiluj se nad námi, Ježíši…

 

 

Jeden člověk má v obývacím pokoji na čestném místě zavěšený neobvyklý předmět. Když se ho někdo zeptá, proč taková zvláštnost, začne vyprávět:

„Když jsem byl malý, šel jsem jednou s dědečkem do parku. Bylo mrazivé zimní odpoledne. Dědeček šel za mnou a usmíval se, ale bylo mu těžko. Měl nemocné srdce, které už špatně fungovalo. Chtěl jsem jít k jezírku. Bylo celé zamrzlé, úplně celé! „To by bylo krásné, zabruslit si,“ vykřikl jsem. „Chtěl bych se rozběhnout a sklouznout se po ledu, aspoň jednou!“ Dědeček si dělal starosti. Ve chvíli, kdy jsem vstoupil na led, dědeček řekl: „Buď opatrný…“

Příliš pozdě. Led mě neudržel a já jsem se s křikem propadl. Dědeček, který se celý roztřásl, chytil nějakou větev a natáhl ji směrem ke mně. Chytil jsem si jí a on táhl ze všech sil, dokud mě z díry v ledu nevytáhl.

Plakal jsem a třásl se. Udělala mi dobře horká koupel, ale pro dědečka to všechno bylo velmi vyčerpávající, příliš rozrušující. V noci podlehl silnému srdečnímu záchvatu. Náš zármutek byl nesmírný. Utíkal jsem k jezírku a našel jsem ten kus dřeva. Díky něm mi dědeček zachránil život a ztratil svůj! Dokud budu živ, bude viset na stěně jako připomínka jeho lásky ke mně!“

 

Otče náš…. Zdrávas Maria…